THE CROWN - Crown Of Thorns
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se bez okolků, že poslední desky těchto irských instrumentalistů kolem mě celkem proplouvaly, aniž bych jim dával další šance. V podstatě se řadím k posluchačům, kteří se na muziku GOD IS AN ASTRONAUT namotali ve druhé polovině nultých let, kdy se skupina vezla, anebo lépe řečeno sama pomáhala definovat vlnu uchu lahodícího instrumentálního post-rocku. Především její bezejmenná deska z roku 2008 nabídla hravou a šťavnatou muziku, plnou hitů a chytlavých melodií.
Předně je potřeba říct, že nic takového už od tohoto tria nesmíme očekávat. Skupina je už trochu jinde a to samé očekává i od svého publika. To je prvotní předpoklad k dalšímu zkoumání její aktuální tvorby a rozhodně to platí i pro letošní album. To bezvýhradně naplňuje ono klišovité tvrzení o nutnosti dalších poslechů, protože alespoň z mého pohledu ten první byl dost oříšek a nabídnul velmi tvrdou slupku komplikovaných kompozičních postupů, ve kterých se jen ztěžka hledala nějaká skulinka, skrze již by šlo proniknout dovnitř.
Rozhodně alespoň momentálně nečekejme skladby typu „Echoes“. Jednak skupina samotná už komponuje jinak a hlavně takto rozjuchané kompozice mohly těžko vzniknout za situace, kdy dvojici bratrů Kinsellovým, jež tvoří páteř sestavy irských, náhle loni v listopadu skonal otec. Deska tím možná není úplně přímo ovlivněna, ale posmutnělá a napjatá atmosféra ji provází po celou její hrací plochu.
Když Irové přehrávali několik nových skladeb na letošním Brutal Assaultu, nebylo úplně nejsnadnější se na jejich vlnu naladit. Obzvláště, když úvod vystoupení obstarala starší energická pecka uvedená v předchozím odstavci. Vlastně to vůbec jednoduché nebylo ani po prvním, druhém a možná i třetím poslechu tohoto alba, ale zrovna napotřetí si začalo vše sedat. Dojmy bezcílného šmrdlání postupně mizely do ztracena a přede mnou se otevírala, teď už mohu říct že, krásná a zvukomalebná koláž propracovaných instrumentálních skladeb.
Hned druhá v pořadí, příhodně pojmenovaná „Falling Leaves“ jsou vlastně typičtí GOD IS ASTRONAUT ve svém vrcholné formě. Nádherný a nostalgický, snad až posmutnělý motiv se postupně rozvíjí a nabaluje na sebe další zvukové vrstvy. Pomalejší kousek si pohrává s motivem nastupujícího podzimu a můžeme v něm (pokud budeme chtít) najít i paralelu mezi koncem a novým začátkem, který symbolizuje druhá polovina kompozice, v níž se ozvou i riffy ostřejších elektrických kytar.
Irové se nikam neženou ani v dalších skladbách. Ty na letošní nahrávce často symbolizují i velkorysé stopáže. Hned trojice kusů disponuje délkou přesahující hranici 7 minut. Rozehrát na takovéto ploše bez pomocí vokálů poutavé divadlo však chce dostatek tvůrčích nápadů a ty se dostavují nejen v „padajícím listí“, ale i v dalších skladbách. Jak již bylo řečeno, neděje se tak okázalou formou, útočící na první signální. Jednotlivé motivy postupně odkrývají svůj smysl a skládají dohromady jeden zdařilý celek. Přirovnání ke skládání puzzle se přímo nabízí, ale až tak komplikované to s „Embers“ nakonec není. Možná jen ten závoj melancholie, typický pro celou nahrávku některé emotivní momenty překryl, ale o to sladší je pak odměna, dostane-li album vaši šanci.
Poklidnou atmosféru první poloviny nahrávky dost důrazně protne titulní skladba. Ta je na albu zároveň nejdelší a na posluchače tím pádem klade ještě o něco vyšší nároky. Její postupný nástup spíše utvrzuje v dojmech z předchozího dění, ale jakmile nabere potřebné tempo, přicházejí i dramatičtější momenty. V živém provedení to kolem mě prosvištělo, ale postupné nastudování její studiové podoby odhaluje možná jednu z nejsilnějších skladeb GOD IS ASTRONAUT. Ústřední klávesový „disco“ motiv odkazuje někam ke „zlatému“ období amerických MASERATI, aby se s nástupem „refrénu“ za zvuků kytarových riffů skladba zlomila v emocionální smršť. Tohle samozřejmě uměli Irové i v minulosti, ale „dnes“ je to kapánek „vážnější“ a zlověstnější. Vrchol alba? Pro mě rozhodně ano!
Že by se pak mělo už jen dohrávat není na pořadu dne. Následující vydechnutí s „Realms“ odkazuje k albu „Somnia“ z roku 2022, kde Irové oblékli svoje starší skladby do ambientního hávu, ale po něm se opět vracíme do soukolí nostalgických motivů nenápadně gradujících skladeb.
Irská skupina mě nakonec dostala na svoji stranu. Vlastně to i přes těžký rozjezd nakonec přišlo celkem rychle. Její jubilejní desáté album (nepočítám ambientní „Somnii“) je ve své nostalgii a lehké zasmušilosti ovlivněno ztrátou blízkého člena rodiny, ale berme jej i jako krásné entrée do podzimních dní a následné zimy. Každým rokem čekám, která nahrávka pro mě bude symbolizovat konec léta a v tom letošním to pro mě dost nečekaně vyhráli GOD IS AN ASTRONAUT. „Embers“ je výborná deska. Dejte jí šanci!
Zpočátku nenápadná a snad i tak trochu odtažitá deska však postupně ukázala svoje krásy a zařadila se do toho nejlepšího z bohaté diskografie GOD IS AN ASTRONAUT.
8,5 / 10
Torsten Kinsella
- kytara, vokály, klávesy
Niels Kinsella
- basa, kytara
Lloyd Hanney
- bicí
1. Apparition
2. Falling Leaves
3. Odyssey
4. Heart of Roots
5. Embers
6. Realms (feat. Jo Quail)
7. Oscillation
8. Prism (feat. Jo Quail)
9. Hourglass
Embers (2024)
Somnia (2022)
Ghost Tapes #10 (2021)
Epitaph (2018)
Helios | Erebus (2015)
Origins (2013)
Age Of The Fifth Sun (2010)
God Is An Astronaut (2008)
Far From Refuge (2007)
A Moment Of Stillness (EP) (2006)
All Is Violent, All Is Bright (2005)
The End Of The Beginning (2002)
Datum vydání: Pátek, 6. září 2024
Vydavatel: Napalm Records Handels GmbH
Stopáž: 57:42
Irská parta už hodně dlouho tak trochu přešlapuje a možná zbytečně křečovitě drží svou hudbu na uzdě. Soustředění se na tradiční postrockovou emotivnost může působit sympaticky, bohužel je v dnešní době již hodně omšelou fasádou, kterou by bylo potřeba přetřít nějakým čerstvějším nátěrem. Barevnost se totiž vytratila a přestože jsou GOD IS AN ASTRONAUT mistry ve vytváření atmosféry a cyklení zajímavých motivů, chtělo by to více hravosti a pestrosti. To Irové kdysi uměli, ale na "Embers" z toho moc nenacházím. Chybí mi ty nádherně gradující aranže, které v sobě nesly hudební děj a rostoucí náladové tlaky. To, že se skupina na "Embers" pouští i do kontrastnějších zvukových poloh, bohužel dávnou kreativitu nenahradí. První polovina alba ještě nabízí i vzruch a energii, ta ale postupně vyprchává. Kouzlo starých nahrávek prostě necítím.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.
U HAMMERFALL je dnes tou nejdůležitější otázkou, jak moc se na každém dalším albu budou opakovat a jak moc do toho vloží srdce. A tak je tu po chvalitebném "Hammer Of Down" i celkém dobré "Avenge The Fallen", ty 3 - 4 zvučné skladby tomu aspoň nasvědčují.